Záhlaví stránek

Billboart01.jpg
billboart02.jpg
billboart03.jpg
billboart04.jpg
billboart05.jpg
navrh05.jpg
navrh09.jpg
navrh11.jpg
navrh13.jpg
Sociodisplay

Sociodisplay

01.jpg
02.jpg
03.jpg
04.jpg
05.jpg

MAXIMOVA INTERPRETACE

„Nebude TO působit rasisticky? Není TO perverzní? Nezažaluje nás za to někdo? Není TO dementní? Nedělej TO! TO čtenář nepochopí." Z duše totiž nenávidím slovo TO a na podobné otázky odpovídám stručně: „Není TO rasistické! Není TO dementní! Ať mě za to zažalují, čtenář to pochopí!" TO je pro mne symbolem kompromisů, neupřímnosti , anonymity a neschopnosti přesné formulace. TO je esencí plytké slovní demence. Osobně mě TO příliš netrápí, věřím, že čtenář sám rozhodne, zda li je TO takové, nebo onaké. Pokud ale někdo jiný přistoupí na hru na TO, je TO cesta do pekel. Začne mít totiž ohledy - na morálku, na víru, na slabý intelekt, začne mít pochopení pro slabosti druhých, pro jejich pochybení. Zapomeňte na TO a svět bude srozumitelnější. TO je totiž jen berlička zbabělců, která nám zabraňuje vidět věci jasně. Vyjadřujte se přesně a všechno bude možná tak, jak si přejete. Až třeba dnes večer přijdete domů, neříkejte své partnerce: „Miláčku, mám takový nápad, jestli…třeba…no, už jsme TO dlouho ne TO. No víš co? No TO. Tam TO." Místo řeči TO hezky udělejte. (1)

Zhruba čtvrt roku pracuji u firmy Student Agency (http://www.studentagency.cz/) na vedlejší pracovní úvazek jako Stewardka žlutého španělského autobusu na pravidelné lince Brno - Praha. Hned v úvodu bych chtěla říci, že mne řada věcí docela překvapila. Kromě toho, že se pohybuji na profesionální půdě, která zahrnuje celou řadu přísných kritérií - jak se má správná Stewardka chovat k cestujícím, jak moderovat v úvodní řeči, aby informace byly dostupné pokud možno, co největšímu počtu lidí, podávat je co možná nejpřesněji atd., jsem měla možnost také nahlédnout do vkusu jednotlivých cestujících. Při každé jízdě ve žlutém autobusu, kterému se také říká banán, nabízíme denní tisk a výběr časopisů jako běžný servis, který je zahrnut v ceně jízdného. Z denního tisku je to především:MLADÁ FRONTA, PRÁVO, HOSPODÁŘSKÉ NOVINY, LIDOVÉ NOVINY a o víkendu NEDĚLNÍ SVĚT, z časopisů obvykle: EPOCHA, LIDÉ A ZEMĚ, KOKTEJL, KATKA, GÓL, LE GIGARE VIN, MOBILITY, YELLOW, MAXIM. Největší úspěch má v autobusu pánský časopis Maxim, který nečtou pouze muži, ale i ženy různého věku. Občas se dostane do rukou i dětem nebo mladým jedenáctiletým teenegerům, kteří mnohdy na této pravidelné trase také cestují. Určitou dobu jsem skrze tuto nabídku sledovala vkus jednotlivých autobusových zákazníků a pak mne napadlo, že bych se o jejich oblíbenosti druhu časopisu mohla skutečně přesvědčit. Zhruba po měsíci jsem na trase Brno - Praha opět rozdávala během jízdy noviny a časopisy. Rozhodla jsem se, že tentokrát Maxim vynechám, že místo něj nabídnu zákazníkům jiné, záměrně neoblíbené druhy. Již v úvodní řeči jsem na Maxim pochopitelně neupozornila, aby nedošlo ke zmatkům. Pak jsem začala zmiňovat další jiné druhy časopisů. „Vážení cestující, tentokrát vám na palubě naší pravidelné linky Brno - Praha naše firma nabízí časopisy ke čtení jako je například: LE GIGARE VIN, ŽENA A ŽIVOT, TOP DÍVKA A ZAHRADA - věřte, že je z čeho vybírat." Výsledek byl nakonec takový, že se mi během celé cesty rozhodně nestalo, že by se na Maxim někdo nezeptal. Samozřejmě jsem pak ještě dál nad celým tím průzkumem uvažovala, jestli to vůbec stálo za to, zdali jsem se něco vůbec dozvěděla. Po nějaké době jsem zjistila, že jsem se nic nedozvěděla, a že ve skutečnosti jsem neudělala nic jiného, než že jsem nabídla cestujícím časopisy, tak jak se to v tomto autobuse obvykle dělá. Nakonec jsem si říkala, že není přece možné abych se dozvěděla něco o vkusu cestujících, pokud jim časopis Maxim nerozdám. Tak tohle byl malý, trochu zbytečný průzkum do něčeho, do čeho příliš nevidím, jelikož se ve svém životě i jako performer (dopln. pozn.) mnohdy zabývám řadou zbytečností. Svou práci jsem nazvala Maximova reflexe. O tom již možná sám název říká, že se budu pokoušet o reflexi pánského časopisu Maxim z vlastního pohledu. Pokusím se také nastínit, co je a co není skrze tento časopis potřebné pro život, jak funguje při tom naše rozhodování a proč jsem si ho vůbec vybrala. Do závěru své práce bych také ráda zahrnula jeden fiktivní rozhovor s Maximem, který by měl vypovídat o tom, jak si člověk sám něco takového dokáže představit a předem ušít na míru, aniž by si přitom uvědomil, že ve realitě to chodí jinak. O tom co je a co není potřeba k životu, časopisy takového druhu jako je Maxim, zas až tolik nerozhodují. Pokud si člověk takový časopis koupí, jeho rozhodnutí k čemukoliv, tento časopis neovlivní. Existují ale jiné časopisy, které slouží k tomu, aby se člověk rozhodl pro jednu čí více věcí najednou, nezávisle na tom, jestli se umí rozhodovat. Pak tedy musíme říci, že rozhodování je dáno něčím jiným, co s obyčejným rozhodováním, nemá nic společného. Proč se vlastně člověk rozhoduje? Protože zkouší, jestli když se rozhodne, rozhodne se buď dobře nebo špatně? Ani na tohle však Maxim nemá téměř žádný vliv pokud si to už teď myslíte. Pokud se totiž člověk rozhodne, že si Maxim koupí, tak si ho prostě koupí nezávisle na tom, jestli se rozhodl dobře nebo špatně. Koupí si ho proto, že se chce podívat a když se někdo chce podívat, nemusí se přitom rozhodovat. Výjimkou by bylo, kdyby se člověk měl rozhodnout, jestli si koupí Maxim nebo jiný časopis. Pakliže by se do takové situace dostal, musel by volit už jen na základě vlastního zážitku - doslova by si musel vybrat jak moc si chce způsobit zážitek a jaký. Časopis Maxim se nám pokouší z určitého hlediska zpestřit naše zážitky a prožívání „sofistikovanějším" způsobem. Základem zážitku je design, který poskytuje člověku dokonale vymodelovaný prostor, jež má navozovat věčnou touhu po sexu o níž sníme. Při sexu si obvykle člověk vzpomene i na to, že si vzpomněl na něco, na co si nemůže vzpomenout. Časopis Maxim podle mého slouží k podporování určitých zážitků, které jsou tu často doplňovány různými výroky, jež nás udržují v umělé představě o skutečném životě. Jakoby nám obrázky z tohoto časopisu říkaly, že skutečný život neexistuje, že existuje pouze představa, která nás nutí se donekonečna naplňovat jako prázdné nádoby už jenom proto, že se nám tento časopis dostane do ruky. Otázkou však je, zdali tomu tak nebylo už od začátku .Časopis Maxim jsem si vybrala skoro náhodou a to i když se k němu vztahuje můj předchozí příběh ze Student Agenci. Nejprve jsem si v Maximu prohlížela obrázky, pak jsem si v něm začala číst krátké nadpisy a později jsem si některé články přečetla celé. Začala jsem si všímat toho, jak je časopis graficky upraven. Více než samotné texty mě zajímaly obrazové a textové vztahy mezi jednotlivými stránkami naproti sobě. Zajímavé bylo jejich členění a obsahová hierarchie jednotlivých textů, z čehož také částečně vyplývá, že časopis zřejmě nevzniká jenom z českých textů, nýbrž i textů, které jsou postahované z internetu ze zahraničních porno časopisů, což je mimo jiné i záruka komerce. Průvodcem celého Maximu je vždy malý nacista Dolfík (Adolf Hitler). Objevuje se buď někde v rohu nějaké porno scény nebo někde uprostřed stránky různých příspěvků a říká co si myslí. Někdy si připadá opuštěný, protože říká, že podle lidovce Karase se dá homosexualita léčit, a kdyby to teplouši věděli, mnoho z nich by se stalo heteráky.(2) Pochopitelně nejpřitažlivější jsou zde ženy v různých rolích a porno scénách většinou podle tohoto jak si je muži obvykle při sexu představují. „Nejlépe vypadají ženy, které spolu soupeří," což je i jeden z principů porno časopisů - zobrazování soupeřících žen. Role ženy se tu velmi často vyskytuje v podobě označení „holka odvedle". Z tohoto i vyplývá, že mladé dívky se zde stávají součástí časopisu například tím způsobem, že nejprve vyjde jejich fotografie v knize HOLKA OD VEDLE, v níž může být krásných dívek až sto. Ty jsou následně pozvány na casting, který zastřešuje světová agentura Elite Models Management, které Maxim vybere v užším kole. Kromě tohoto, že si „holku od vedle" někdo vybere, má také možnost získat smlouvu přímo s firmou Elite Models Management. Asi tak nějak vznikají v časopise Maxim - Ptačí řezy, nápady typu: Jaké je to být holubem, zlatou rybkou, miminkem atp. Cena tohoto měsíčního magazínu je pochopitelně dána jeho atraktivitou, jelikož se pohybuje kolem 85 Kč. I přesto, že je Maxim komerčním časopisem, protože jde o porno, přesahuje ostatní magazíny svéráznou ironií a humorným nadhledem, který někdy působí víc „sado maso." Vytříbená slovní originalita mnohdy naznačuje, že se za tím asi nebude skrývat žádný idiot. Nicméně se nevylučuje, že by časopis mohl být pro kdejakého idiota určen (3). Maxim se také vyznačuje poněkud pestřejší směsicí témat. Tím, že někdy například dává do kontrastu sex a fyzické násilí (4) se přemýšlivý čtenář musí až pozastavit nad tím, jestli je vůbec nějaký rozdíl mezi fyzickým násilím, páchaným na zločinci a sexuální sebelítostí. Můj názor je asi takový, že nám ani jedna s těchto věcí na uspokojenosti nepřidá. Spíše v nás vyvolá rozpor s otázkou jestli náhodou nejsme zločinci, kteří se dopouští trestu sami na sobě. Vrátím li se k tomu, že jsem si časopis vybrala téměř náhodou, nejvíce ze všeho mne nakonec zaujaly obrázky žen na internetových tapetách, stránek Maximu s nimiž jsem později začala pracovat i v umění. Tyto obrázky pestrých žen jsem se rozhodla nakombinovat s vlastními fotografiemi a vytvořila jsem tzv. digitální koláž v programu Adobe photoshop (5). Nyní uvažuji o tom, jak je vrátit pozměněné zpět do časopisu Maxim. Doufám, že se mi to podaří. http://www.maxim.cz/tapety/ Ukázky z vlastní tvorby aneb jak jsem si s tím zatím dokázala poradit:

Zápatí stránek
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one